O mně

Ke kuchyni jsem se dostala tak trochu jako slepý k houslím. Vaření mělo svoje místo v mém životě vždycky a to díky mojí mámě, která mě od malička nenápadně stavěla k plotně, případně mě nechávala patlat se v cukroví. Stavění k plotně se postupem času stávalo násilnějším a násilnějším a probíhalo v podstatě tak, že mě máma nekompromisně odvolávala od jiných důležitých věcí (od televize, čtení a tak podobně), aby mi ukázala třeba jak se vaří jíška, nebo jak správně husté mají být škubánky (pojď si to zamíchat, ať se ti to dostane do ruky). Máma tvrdí, že mě vaření v dětství bavilo. Mně se to moc nezdá, takže zřejmě došlo k nějakému zmatení. Na čí straně netuším, ale jelikož maminky mívají vždycky pravdu, historická fakta jí ponechám. Aby bylo jasno, nic mámě nevyčítám, ba právě naopak, jsem jí vděčná a má můj obdiv, že to se mnou vydržela. Ona je také ta, která mi zakoupila a darovala 90 % mých kuchařek, hrnkovou v raném náctiletém věku počínaje. Díky mámě jsem tedy o mnoho let později vklouzla do kuchyně lehce a bez větších zádrhelů, a byly pro mě samozřejmostí úplně základní věci, které třeba kamarádky nevěděly (a já to nedokázala pochopit). A to jsem byla v době, kdy mě školila, přesvědčená o tom, že si stejně nemohu do budoucna nic pamatovat.

   Můj postoj k vaření je ovšem i dnes poměrně zvláštní. Nepovažuji se za milovnici dobrého jídla. Nepovažuji se dokonce ani za milovnici jídla. A už vůbec nejsem gurmán. S jídlem máme v podstatě velmi komplikovaný vztah. Jídlo je pro mě jeden z hlavních znaků domova, ba možná přímo ten nejdůležitější (znáte to, celá rodina u jednoho stolu a společně strávený čas, nedělní odpoledne a bytem voní bábovka). Jsem tedy Hospodyňka Kuchařka, která udržuje oheň v Jeskyni a zpracovává to, co Muž přes den po venku naloví. A dělá to velmi ráda. Stejně tak velmi ráda s Mužem po náročném dni pospolu večeří, je to bezpečný rituál, čas na společnost. Jídlo je pro mě ale zároveň i komplikace. A to v případě, že zrovna "musím" nutně udělat něco jiného (uklidit, tvořit, spát, pospíchat, pracovat). Zájem v konzumaci jídla se u mě tedy omezuje pouze na společné stolování s kýmkoliv, jinak mě jídlo nebaví, ba někdy přímo otravuje (abychom si rozuměli, ne všechno, co do sebe soukám, jím s nechutí, jen mě to prostě občas příliš ruší a vytrhuje z jiných činností). Toto prokletí jsem se naštěstí naučila kontrolovat v době, kdy jsem si pořídila vlivem několika souběžných stresových událostí žaludeční vředy. Nebo teda abych byla upřímná, kontrolují ho za mě právě vředy, neboť ty si o jídlo se železnou pravidelností nekompromisně říkají. Léta katastroficky nepravidelného stravování na mně ovšem zanechala své nesmazatelné stopy. V poslední době na sobě ovšem pozoruji jev u mě nevídaný - prohlížím si fotky dobrého jídla a dostanu na ně chuť. Mám chuť je SNÍST a ne jen VYTVOŘIT. To považuji za dobrý krok do budoucna. Dřív jsem to považovala i za naději, že se ze mě jednou i ten gurmán stane, což se ovšem ukázalo jako marné (ale co, že jo, k blogování o jídle přeci nemusí vést nutně jen láska k jídlu, no ne?).

   Dalším důležitým a podstatným PRO, které mě k vaření pudí, je potřeba vybít kreativitu a obrovskou potřebu tvořit, která ve mně odjakživa dřímá a doutná, a kterou jsem v posledních několika málo letech z nerozumu málem zadusila. A která se transformovala do toho, co bylo nejvíc po ruce, tedy do vaření. Možná i proto jede četnost mých příspěvků po kolísající křivce; je-li příležitost jiného kreativního vyžití, není moje potřeba blogovat tak silná. Většinou mi jídlo připravovat dělá radost, baví mě ten proces (proces je ostatně to, co mě zajímá na většině činností), to tvoření, se kterým souvisí závěrečné obrazové zachycení výsledného pokrmu (neb vaření je činnost nevděčná a má prchavý výsledek – z často několikahodinové dřiny zbudou jen prázdné talíře a na krátkou chvíli plné břicho a takhle má jeden alespoň památku). A v kombinaci s vedením blogu je vaření zároveň ukojením mého (většinou) skrytého exhibicionismu.

   Blogováním k sebekázni! I tak to beru. Většinu života mám tendenci sklouzávat k monotématičnosti a masovosti. A tak když se sama sebe ptám, co uvařit, vzpomenu si na blog, což mě odradí od toho udělat potřetí za měsíc pečené vepřové a donutí mě vymyslet něco nového. Často mě překvapí, kolik lidí se na Popelčinu pravidelně zastaví. Začínám tedy pociťovat (velmi slabě) odpovědnost za fungování blogu. Tedy skutečně si vážím pravidelných návštěvníků. A mou povinností je čas od času nakrmit je novou porcí fotek. Aspoň myslím. Slabinu vidím v tom, že jakmile se z jakéhokoliv mého koníčku začne stávat povinnost, mám tendenci od něho utíkat, aby se mi neznechutil. Řeším to tak, že nemám-li zrovna chuť dělat nějakou činnost, prostě ji nedělám (což je v zásadním rozporu s už zmiňovanou odpovědností, vím, ale to jsem já, můj život je zkrátka jeden velký rozpor).

    Nenajdete u mě žádné velké kulinářské skvosty. Sbírám si prostě jen jedno jídlo za druhým podle toho, co Muž naloví a na co mi kde oko padne a strašně mě to baví. Vlastním vařením bych také ráda poděkovala mámě za to, že se jí úspěšně podařilo předat mi odkaz teplé, útulné, bezpečné a teplým jídlem provoněné Jeskyně.