CO MÁM NA SRDCI

Popelčata. Já vím, že tady na to teď slušně kašlu, ale nemějte mi to prosím za zlé.  Čas od času potkám někoho, kdo se mě ptá, kdy přidám nějaký další recept. Čas od času taky někoho, kdo mi říká:
"Měla bys něco přidat."

Neměla.

Proč?

Já vám to hned vysvětlím.

Popelčino vzniklo na základě nějakého tvůrčího přetlaku v době, kdy jsem žádné jiné podobné vybití neměla, a tu mezeru v mých potřebách hezky zaplnilo. Moc mě to tehdy bavilo. Jenže od té doby se hodně změnilo. Nejsem člověk, který svede dělat něco, co ho nebaví a co "musí".

Mám třetím rokem práci, která je dost tvořivá. A nejen co se nároků na ruce týká, namáhám i hlavu, trpělivost. Je to náročná práce, ale kreativní. A já to mám v životě tak, že tu svojí kreativitu někde vždycky musím vybít. Momentálně jí teda už nějakou dobu vybíjím v práci.

Povím vám ale! Už nějakou dobu sem načuhuju, že bych zas něco přidala, že mi to možná trochu začíná chybět. Ale nějak jsem se nemohla prokousat přes tenhle článek. Strašně se mi do něj nechtělo! A přece vím, že je trochu potřeba. :-) Psala jsem ho mimochodem skoro pět měsíců a stejně s ním nejsem spokojená. A přitom na něm dohromady nic není. Psací střevo se mi trochu někam vytratilo. :-)

Tak co mám teda na srdci?

Toho, co se za poslední rok neaktivity blogu stalo, je víc, a veskrze to byly samé pozitivní věci. Psát je sem, to by se mi to tu zbytečně natáhlo. Ale něco přece jen stojí za zmínku.

Předně jsem se s Mužem vzali. Za oficiální Ženu a Muže. Měli jsme teda Svatbu. To je taková asi nejvýraznější věc, která se mi za poslední rok přihodila. Ne největší změna, ale rozhodně největší událost.

Píšu to sem hlavně proto, že je to tady stránka o jídle, a my jsme měli na svatbě úplně nejlepší jídlo, jaké jsme mohli vůbec mít, s úplně nejlepším servisem, jaký jsme si mohli přát. 

Tohle jídlo měla na svědomí Mona Jaoua z Monovaření a její kluci a já to tady musím veřejně napsat, protože jí za to patří obrovský dík. Mona s naprostým přehledem a profesionálně uvařila pro sto lidí a nepřeháním, když napíšu, že o jídle na naší svatbě se mluvilo ještě dlouho s nadšením. Navíc je teda Mona ještě ke všemu báječný člověk a nebýt jí a její podpory před svatbou i během ní, zdaleka by nešlo všechno tak hladce. Určitě se na Monu podívejte TADY. A jestli někdy budete potřebovat někde něco uvařit, rozhodně si na ní vzpomeňte.

Se svatbou souvisí ještě jedna změna v mém životě. Už umím upéct docela obstojný dort! Určitě jsem se o tom už někde zmiňovala. Dorty mi nikdy nešly. Nešly mi péct korpusy, abych byla přesnější. Padaly a padaly a gumovatěly a smrskávaly se a vůbec prostě nebyly ani trochu výstavní. Jenže já se rozhodla, asi z ješitnosti, že svůj svatební dort si chci prostě upéct sama.


A tak jsem to vzala od podlahy a dva měsíce před svatbou jsem se pustila do pečení. Zkoušela jsem snad všechny fígle, co jsem kde za ty roky vyčetla a co jsem si pamatovala. Více či méně povedené části korpusů putovaly střídavě do koše a na mrazák.

Metodou pokus omyl jsem se nakonec dobrala ke zjištění, že mi podpéká trouba. Ať v ní vyvinu jakoukoliv teplotu, pořád je tak o dvacet, třicet stupňů nižší, než ukazují vypínače.

Uznávám, že péct první dort zrovna na svojí vlastní svatbu byl dost risk, ale vzala jsem to jako výzvu. A tu jsem nakonec pokořila. Přes večerní karambol, kdy se mi v čerstvě dodělaném pětipatrovém dortu rozpadlo druhé patro a ten se tam poroučel div ne k zemi, jsem myslím nakonec dosáhla přiměřeně slušného výsledku. Měl ten ořechový Dort s krémem z mascarpone, tvarohu a šlehačky sice pár chyb, ale byl Náš. Všechno včetně perníčků i čokoládových listů mi sebralo hromadu času, ale všechno jsem si to vlastně moc užila.

No a abych si to užila ještě víc, hnedle další, v pořadí druhý dort, jsem pekla jen o chvíli pozdějc jako svatební dar pro kamarádku.

Dodneška mě fascinuje, že mi tenhle úkol svěřila, protože historii našeho Dortu znala. Ale asi to tak mělo být a jsem za to ráda, protože ač jsem jí dopředu upozorňovala, že se dost možná budeme muset cestou na svatbu stavit u Hájka, dopadlo to nakonec dobře a ten její dort mě bavil snad ještě víc, než náš.

Byl nahý, kakaový s borůvkami a marcipánovými květinami. S těmi květinami proto, že jsem chtěla, aby zapadal do konceptu svatby, a takové květiny měla nevěsta v čelence. Vyhrála jsem si s nimi až až, to vám povím.
A povím vám taky, že na domácí marcipán dlouho nešáhnu. :-) Ale já to tak mám vlastně ráda. Baví mě uvádět teorii do praxe (a že jsem slušný teoretik) a pak se s tou praxí nepřiměřeně patlat. Teď už se jen těším, jak budu uvádět do praxe další a další variace dortů. Jen k tomu teda ještě musím mít čas a příležitost, na tom to trochu drhne.

No, tolik ke svatbě a k dortům. Dám vám sem taky pár (vesměs mizerných) fotek některých mých "projektů". Vyfoceno toho teda mám žalostně málo. Ale pro představu to stačí. Abyste viděli, v čem všem se teda kreativně vybíjím a že nekecám. Na perníčky (kromě těch svatebních), které jsem pekla v poslední době, se můžete podívat TADY.

Tak zase na chvíli ahoj! :-)