ŠÍPKOVÝ SIRUP

U šípkového sirupu jsem se stejně jako vloni zapotila. Jsem celoživotní dobrodruh z omylu, nemůžu si zapamatovat, že na šípky se nechodí za šera, v přízovém svetru, v krátkých šatech naholo (ach ty kopřivy!), s drdolem a bez rukavic (stejně jako se ke konci října neodchází na noc ven jen v sandálech a na houby se nechodí v balerínách). Také mě mohlo napadnout, že s do krve poškrabanýma rukama se nesahá do neředěného octa (to byla panečku jízda!).
Vy se zapotíte taky. I když se vám podaří šípky natrhat bez úhony, stejně je na sirupu tolik práce, že brzo budete proklínat vlastní rozhodnutí vůbec se do toho pouštět (ale stejně to napřesrok uděláte znovu, protože chuť a vůně šípků je zkrátka božská). Na šípkovém sirupu si prověříte cennost vlastnoručně vyrobených potravin a poznáte, jaké je to olizovat každou kapku, která padne vedle, aby nepřišla nazmar. :-)

Při zpracování šípků se nabízí dvě varianty. V té první se každému šípku zvlášť odkrojí bubáček, rozkrojí se na polovic a něčím ostrým se z něho vyškrábne vnitřek. To je třeba udělat důkladně, protože nežádoucí pichlavé chmýří (způsobuje podráždění sliznic a zažívacího ústrojí) se nachází i zevnitř slupky, takže nestačí prostě jen odstranit semínka. Vydlabané půlky se pak řádně properou pod proudem tekoucí vody, která sebou odplaví i poslední chloupky (chcete-li mít úplnou jistotu, každou půlku ještě vytřete co nejjemnějším kartáčkem, třeba zubním). Já to zkusila. Vloni i letos. Přibližně 120 g šípků jsem vykuchala asi za hodinu, a to jsem se vážně neflákala. Sebevražednou misi jsem ale po této době ukončila (už mě chytala křeč do levé ruky a dočasně jsem přišla o jemnou motoriku), vydlabané půlky jsem dala stranou na šípkovou zavařeninu a na sirup se rozhodla použít o něco méně otravný postup, při kterém se sváří šípky celé a dužina se pak pasíruje přes plátno. I tak mě ale čekalo práce až až a večer jsem si z už tak poškrabaných rukou peelingem drhla všechny chloupky, které se mi do nich zadrhly při pasírování a nepříjemně kousaly.
S nastupující zimou teď do Jeskyně přicházejí bídné časy. Denního světla je zoufale málo (a bude hůř) a můj malý milý červený kompakt ten nedostatek nestíhá. Když chybí světlo, nezaostřím. Haló, sluníčko, vím, že na tebe pořád jenom nadávám, ale už se mně stýská po tvých jeskynních mozaikách! :-) Nejspíš přece jen poslechnu dobrých moudrých rad a pořídím si něco na přisvícení. :-)

Suroviny:

1 kg zralých šípků

500 - 1000 g cukru

2 lžičky kyseliny citronové

2 - 3 litry vody

Postup:

Základní pravidlo při přípravě šípkového sirupu (nebo jakéhokoliv jiného produktu ze šípků) je držet teploty při přípravě pod bodem varu, abychom nezničili účinné látky, které obsahuje. Ve dvou litrech vroucí vody tedy nejprve rozpustíme kyselinu citronovou a cukr. Pak stáhneme plamen tak, aby se voda nevařila, přidáme podrcené nebo pomleté šípky a základ vaříme (nebo spíše táhneme, podobně jako vývar) přibližně půl hodiny. Po této době šípky slijeme přes síto, propasírujeme a hmotu, která nám zbude, vrátíme zpátky do hrnce. Zalijeme ji vodou tak akorát, aby byla ponořená a táhneme přibližně dalších 15 minut. Po této době ji opět propasírujeme a celý proces opakujeme podle uvážení tak dlouho, dokud se nám nebude zdát, že je hmota co nejvíce zbavená dužiny. Tu cennou, tekutou propasírovanou část je dále třeba zbavit jemného chmýří, které se nachází uvnitř šípku a způsobuje podráždění sliznic a zažívacího ústrojí. Přecedíme ji proto přes plátno, např. přes starší čistou utěrku (připravte se, jde to špatně). V plátně zůstane ještě něco jemné, ale pevné dužiny, která přes něj neprojde. Důkladně ji vymačkáme a vyhodíme - je nepoužitelná, protože obsahuje právě chmýří. Přecezenou šťávu opět zahřejeme a horkou plníme do sklenic nebo lahví, které ještě můžeme sterilovat přibližně půl hodiny na 80 stupňů (já jsem sterilování volila pouze u šípkové zavařeniny). Skladujeme v chladnu a temnu.


Užíváme především jako cenný zdroj vitamínu C. Pokud si sirup přidáváme do čaje, nesmí být horký.

Při plnění využijte výbornou vychytávku mého Muže (viz foto), a do trychtýře vložte dlouhé brčko, které k němu přichytíte třeba izolepou. Horký vzduch tak bude z lahve unikat brčkem a ne hrdlem kolem trychtýře. Ušetříte si nejen spoustu uklízení. :-)